Now!
I can feel the animal inside
My resolve is weakening
Pounding on the doors of my mind
It’s nearly overpowering
I cannot begin to describe
The hunger that I feel again
Run if you intend to survive
For the beast is coming to life
Taking more than a glimmer of this tainted moonlight
Death approaches on this night
For the animal’s soul is mine
We will be completed right before your eyes
I have no control this time
And now we both shall dine in Hell tonight
I can feel the calling again
The primal need is filling me
Changes are about to begin
And now my blood is boiling
I can see the fear in your eyes
But you can’t bring yourself to scream
Time to shed the mortal disguise
The beast is coming to life
Taking more than a glimmer of this tainted moonlight
Death approaches on this night
For the animal’s soul is mine
We will be completed right before your eyes
I have no control this time
And now we both shall dine in Hell tonight
We begin the hunt tonight
Till the power courses the creatures take flight
When the kill is close and I will be satisfied
For the smell of fear tonight
Wakes an ancient lust that will not be denied
You’re mine
For the animal’s soul is mine
We will be completed right before your eyes
I have no control this time
And now we both shall dine in Hell tonight
For the animal’s soul is mine
And the world around will never hear your cries
An unholy crime
And now we both shall dine in Hell tonight
Bradavice; 19. března 2011
V jedné z prázdných místností ve třetím patře, které dříve sloužily jako noční úkryty vlkodlakům z bradavické Smečky, seděl na kavalci student ve zmijozelských barvách. Skláněl se nad kotlíkem, v němž probublával fialový lektvar. Po chvíli kotlík odstavil, obsah přelil do několika skleněných flakónků a zastrčil je do kapsy. Spokojeně se pro sebe usmíval. Uspávací lektvar sice nefunguje na přeměněného vlkodlaka, ale pokud jej do nich dostane ještě před přeměnou, tak jeho plán vyjde.
V kuchyni se zeptal skřítků, zda může pomoci při přípravě občerstvení, které na pokyn Minervy McGonagallové každý měsíc dostávali do Chroptící chýše. Skřítci souhlasili, a nebyl proto problém, aby dýňový džus poněkud vylepšil.
Z kuchyně odešel do zmijozelské společenské místnosti a pracoval na eseji do lektvarů, který měli odevzdat v pondělí. Snapea vůbec nezajímalo, že je v pátek úplněk a rozhodně nikdy nepovažoval za omluvu, že po přeměně bylo řadě z nich ještě několik dní jako při těžké chřipce. Po večeři požádal své spolubydlící, zda by ho kryli v tom, že noc chce strávit s Ylvou – jako vždy mu vyhověli. Od šestého ročníku už většinou svou loutku nepoužíval, mnohem bezpečnější bylo využít přirozenou soudržnost ostatních chlapců. Ostatně to tak dělala řada z nich, občas se takto vytratili i ostatní členové koleje. Jediné, na co si Smečka musela dávat pozor, bylo, aby se občas vytráceli i mimo úplňky. A to mu rozhodně nevadilo.
Ylva na něj už čekala u dveří koleje. Sebevědomě se na ni usmál a hrdě přejel pohledem její postavu. Dlouhé, světlé, rovné vlasy měla na rozdíl od doby vyučování rozpuštěné. Namísto neforemného hábitu měla oblečené přiléhavé černé džíny a bílou plátěnou tuniku se stříbrnou výšivkou. Rozhodně byla nejhezčí dívkou přinejmenším ze Zmijozelu. A je jeho. Obejmul ji a políbil.
„Ranulphusi, to si nech na potom,“ zarazil ho ironický hlas prefekta Edwarda Bolea. „Tady jsou děti.“
„Nám se to líbí,“ usmál se William Silver a strčil loktem do kamaráda. „Že jo, kluci?“ William, Scorpius a Joshua, kteří si společně připravovali úkoly, se rozesmáli.
Kenley, který ještě čekal na Lovellu, aby Ranulphuse s Ylvou napodobili, jim žertem pohrozil: „Nebuďte drzí, štěňata. Na to máte ještě dost času.“
„Jdu si lehnout, bolí mě hlava,“ zvednul se mladší bratr Ylvy Bleddyn. „Předpokládám, že noc strávíš ve své posteli, sestřičko,“ ušklíbl se a odešel do chlapecké ložnice pátých ročníků.
Ranulphus s Ylvou ruku v ruce zmizeli z koleje a zamířili do třetího patra.
„Ještě je čas, Ylvo,“ objal ji Ranulphus a jeho ruce zajely pod dívčinu tuniku. „To stihneme, Filch bude zavírat hrad až za půl hodiny.“
„Teď ne, Rannie, jsem nervózní. Vždycky před přeměnou jsem, vždyť víš.“
„No tak, Ylvo, víš, že každý den máme prožít tak, jako by byl poslední… Co když jsme tu teď spolu naposledy?“ Pomalu jí sjížděl rty po krku a po rameni a začal jí rozvazovat šňůrku, která svazovala výstřih její tuniky.
„Říkala jsem, že ne, Ranulphusi,“ řekla ostře. „Fakt nebudu riskovat, že naštvu Snapea. Jdu do Chýše. Půjdeš se mnou?“
„Ty jsi ale netýkavka, co by ti to udělalo? Teď si o mně kluci myslí, že si s tebou užívám, a ty mi nedáš ani pusu.“ Ranulphusův hlas zněl uraženě. „To Kenley s Lovellou…“
„Mě nezajímá, co si myslí kluci. Ani co dělají Kenley s Lovellou. Ale pochybuju, že to, co si myslíš. A pusu jsem ti dala. Pojď, půjdeme,“ chytla jej za ruku.
„Vždyť je ještě brzy.“
„Není. Půjdeš tedy se mnou?“ podívala se na něj, a přitom se oblékala. Pak vyšla ven.
„Počkej, vždyť jdu,“ zavolal za ní neochotně a rychle si vzal své věci. Na chodbě chytil znovu její ruku a Ylva se na něj usmála.
„Vždyť tu spolu nejsme naposledy. Musíme sem chodit i mimo úplněk, ne? Třeba hned za týden bychom tu spolu mohli zůstat. Sami dva celou noc. Chtěl bys?“ zeptala se škádlivě.
„Když já bych chtěl teď. Ale kdybychom si pospíšili a došli do Chýše před ostatními-“
„Rannie!“ Ylva se zasmála. „Ty jsi příšera, víš to?“
Ranulphus vycenil zuby. „Samozřejmě. Hrozná a strašná příšera. Kdo chcete přežít, tak utečte, protože vaše zkáza se blíží!“ zacvakal zuby a zasmál se.
Ylva se také tiše zasmála, pak dala prst před ústa. „Nemusí nás být tolik slyšet.“
…
Smečka se trousila do Chroptící chýše postupně. Ranulphus s Ylvou nedorazili první, ve spodní chlapecké místnosti už seděli Maha a Badr Bukhariovi z Mrzimoru a hráli šachy. Společně s nimi dorazili Wolfric Scamander a Alcmene Fawcetová z Havraspáru, další z vlkodlačích párů. Ranulphus věděl, že dole pod schodištěm musí už být zalezlá i ta malá Nebelvírka. Usmál se. Dneska v noci mu jeho plán musí vyjít. Svou touhu, neklid, který jej stravoval, musí konečně zklidnit. Je vlkodlak, ne domácí mazlíček, ušklíbl se.
Od doby, co ochutnal krev, neměl klid. Krev psa a dokonce ani krev jednorožce jej však nedokázala uspokojit. Síla zvířete, jeho temnější stránka, ho přemáhala. A on už neměl sílu a vlastně ani chuť ji ponechávat pod kontrolou. A proč by ostatně měl? Sám osud mu přihrál do cesty tu hloupou Nebelvírku, sám osud to zařídil tak, že zde byla ona, neregistrovaná a neléčená, která neměla své zvířecí já pod kontrolou. Pokud na ně přijdou, bude všechno na ní. On bude jen tím, kdo ji šel hledat a nezvládl ji.
„Salena a Velvela si šly lehnout,“ hlásila Maha. „Bez nich tu dneska nebude žádná zábava.“
„Když máte pocit, že se sem chodíte bavit,“ pokrčila rameny Alcmene. „Jdu za nimi. Není mi dobře.“
Postupně dorazila celá Smečka. Těsně před setměním přišli i McGonagallová a Snape zkontrolovat, zda jsou zde všichni, a zapečetit dveře i okna. Nevzbudili žádnou pozornost studentů, byla to pro všechny už naprosto běžná rutina.
Studenti posedávali, dneska jim nebylo vůbec do řeči. Někteří už usínali.
„Dojděte někdo pro tu malou, když už jsme sami. Já jdu nahoru,“ prohlásila zívající Lovella. „Stejně je vaše,“ obrátila se na nebelvírské.
„Jdu pro ni,“ odpověděla jí Adolphina Wolpertová a také zívla. „Ale asi brzy zajdu za tebou.“
„S vámi dneska nic není, holky,“ usmál se Ranulphus.
„Já jsem taky utahaná, Rannie, dobrou,“ dala mu pusu Ylva.
Ranulphus s uspokojením pozoroval, jak se studenti jeden po druhém ukládají k spánku. Některé studentky ani neodešly nahoru a usnuly v chlapecké ložnici. Jedním ze skvělých účinků jím vylepšeného uspávacího lektvaru bylo, že ovlivňoval i rozumový úsudek – nikdo si tedy neuvědomil podivnost toho, že jsou všichni ospalí dříve než jindy. Za chvíli zůstali vzhůru pouze on a malá Nebelvírka, která byla zrovna nahoře v dívčí části. Musel jednat. Účinky tohoto lektvaru netrvaly dlouho, navíc u vlkodlaků bylo dost nepředvídatelné, jakou dobu přetrvají. Předpokládal, že nejpozději při přeměně se vzbudí.
Kouzlem vyprázdnil a vyčistil všechny skleničky i džbány od dýňového džusu.
„Co to děláš?“ vyrušil jej dívčí hlas. „Proč všichni spí? A proč ty nespíš? Co se tu stalo?“ pátravě si jej prohlížela a sahala po své hůlce.
Ranulphus se usmál. Byl rychlejší, hůlku už držel v ruce. „Confundo,“ zašeptal. Dívčin pohled zmatněl.
„Tak pojď, maličká, venku je krásně. Projdeme se při měsíčku, za chvíli vyjde,“ odhalil zuby v křivém úsměšku.
…
Večer Teddy zalezl do ložnice a vytáhnul Pobertův plánek. Sice mu Harry říkal, že ho nemá zneužívat, ale proč by se nepodíval, co se kde děje? Proč by ho jinak měl?
„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti,“ zašeptal a namířil na něj hůlkou. Pořád ho ještě nepřestávalo fascinovat, jak se rozběhly čáry po zažloutlém pergamenu, aby se spojily v důmyslný systém místností a chodeb. Nejvíc jmen bylo soustředěno v kolejních ložnicích, tam byla jména tak hustě, že nemohl přečíst, kdo přesně tam je. Po chodbách se potulovalo jen málo studentů. Všiml si také několika dvojic, záměrně se však vyhýbal jejich jménům – proslov jeho kmotra v něm zanechal alespoň to, že nechtěl špehovat páry. Podíval se, kde je Snape, viděl jej, že je s ředitelkou v přízemí hradu, po chvíli společně zamířili do ředitelny.
Filch kontroloval prostory kolem Astronomické věže, Teddy si všiml, že se právě blíží k jednomu z párů, který tam hledal soukromí. Mrzelo jej, že je nemůže varovat.
Najednou jej zaujaly dvě tečky pohybující se venku, poblíž hradu. Překvapeně si přečetl jejich jména. Co tam ti dva dělají? Vždyť už bude brzy noc, hrad už je nejspíš zavřený.
Teddy rychle složil plánek, slezl z postele a seběhl do společenské místnosti. James i Vicky tam seděli, před sebou rozložené pergameny, hlavy skloněné nad nějakou knihou.
„Vicky, neviděla jsi Bootovou?“ zašeptal jí do ucha.
„Viděla. Šla si už lehnout. Byla unavená. Proč?“
„To ti vysvětlím potom. Můžeš se jít teď podívat, jestli je v posteli?“
„Co se děje, Teddy?“ divila se Vicky, ale vstala a zamířila do své ložnice. Za chvíli se vrátila. „Spí.“
„Je to určitě ona?“
„Samozřejmě. Přece poznám kamarádku,“ našpulila rty Vicky.
„Tak ji zkus vzbudit. Prosím, Vicky, je to důležité,“ dodal, když viděl, že kamarádka váhá.
„Dobře, pak mi to ale vysvětlíš, ano?“
„Jasně.“
Za chvíli se Vicky vrátila, naklonila se k Teddymu a šeptala: „Je to divné, Teddy. Nejde vzbudit. Nereaguje, působí podivně. Jako by to ani nebyla ona.“
„Co se děje, Teddy?“ přidal se k nim James.
„Pojďte se mnou nahoru, něco vám ukážu,“ šeptal Teddy a děti odešly do chlapecké ložnice druhých ročníků.
„Podívejte,“ rozložil plánek, „tady jsou. Marigold má být u sebe. Tak proč je venku?“
„Třeba to není ona,“ zamyšleně řekla Vicky. „A kdo je ten Ranulphus Burke?“
„Nevím, neznám ho. Ale myslím, že bude Zmijozel. Aspoň obchod jejich rodiny na Obrtlé není nic dobrého,“ ušklíbnul se Teddy.
„Musíme se zeptat Joshe,“ James vytáhl z kapsy Siriusovo zrcátko. Střípek přejel rukávem. „Joshi!“ zavolal do něj.
Za chvíli v něm uviděl tmavé oko svého kamaráda. „Joshi, musíme s tebou mluvit. Za patnáct minut ve druhém patře v dívčí umývárně, jo?“ Oko zmizelo.
„Je už po večerce,“ zaprotestovala Vicky. „Už tak se na nás dívají špatně kvůli bodům strženým při lektvarech.“
„Vždyť je strhává všem,“ mávnul bezstarostně rukou James. „A navíc – konečně využijeme ten plášť,“ usmál se, tváře zrůžovělé vzrušením ze záhady.
Vicky a James se nenechali pobízet. Za chvíli už vyklouzli z nebelvírské koleje a mířili do umývárny.
…
Hagrid se vracel z obchůzky v Zapovězeném lese poměrně pozdě, byla už téměř tma. Štěně, které dostal od Minervy McGonagallové k Vánocům, mu zakňučelo u nohy.
„Co je, Bubble, už sme doma,“ vedl ho do boudy.
Štěně se mu drželo u nohavice, třáslo se a kňučelo.
„No tak poď, Bublino, vemu tě dovnitř. Ale už naposledy. Si už velká,“ rezignoval Hagrid a vzal fenku do srubu. „A ne že zase uděláš loužičku.“
Vešel i se štěnětem dovnitř a pokoušel se zamknout. „Co se to děje,“ láteřil. „Co je to s tím zámkem! Šak se tolik nestane, když zůstaneme nezamčení,“ zavřel dveře a začal připravovat večeři pro sebe i pro Bubble.
…
V koupelně na ně Joshua už čekal.
„Proč jsi mě volal?“ ptal se zvědavě. „Víte, že už je po večerce? Máte štěstí, že naše prefektka je dneska zase na ošetřovně, nebylo jí dobře. Ona ze mě své ostříží oko normálně nespustí,“ zakřenil se.
„Co je jí?“ zeptala se Vicky.
„Přesně nevím, myslím, že nějaká krevní nemoc. Občas jí bývá špatně a madam Pomfreyová jí dává krvetvorný lektvar. Co jste chtěli?“
Teddy rozložil plánek a aktivoval jej. „Podívej,“ ukázal na dvě tečky, které se pohybovaly směrem k Zapovězenému lesu. „Vidíš? Bootová má být v ložnici, Vicky ji tam viděla. A tady je venku s nějakým Ranulphusem Burkem. Znáš ho?“
„Jo, je to náš šesťák. Moc ho neznám, zdá se mi ale takový divný. Nemluvný. Slizký. Vypadá jak upír,“ ušklíbl se Joshua.
„Je to Zmijozel,“ pokrčil rameny James.
Joshua to přešel bez reakce, jen mírně sevřel rty. „Dneska večer ale odcházel s jednou blondýnou… Proč vlastně není s ní? To je divné,“ kroutil hlavou.
„Třeba Marigold unesl a chce jí něco udělat. A ta blondýna mu ji pomohla někam nalákat, a pak se schovala. To přece není normální, aby byli teď večer venku.“
„Nebo taky nefunguje ten plánek, Vicky,“ odpověděl klidně Joshua.
„Ne. Plánek určitě funguje,“ hlasem nepřipouštějícím odpor prohlásil Teddy. „Ta holka je venku s nějakým podivným Zmijozelem z rodiny prosáklé černou magií. Dám krk za to, že s ním není dobrovolně. Nějak ji donutil.“
„Nemůžeme to tak nechat,“ řekla Vicky. „Podívejte, míří k Zapovězenému lesu. Tam by v noci chodit neměli!“ řekla s obavami v hlase.
„Musíme jít za ní,“ vzrušeně souhlasil James.
„Zbláznili jste se?“ kroutil hlavou Joshua. „Vždyť už je tma. Hrad už je nesjpíš zavřený. A na chodbě nás chytí Filch. Nebo někdo z učitelů.“
„Nemůžeme ji tam nechat. Ale když se bojíš…“ pokrčil rameny James. „Máme přece plášť a mapu. Z hradu se dostaneme.“
„Nebojím se!“ bránil se dotčeně Joshua. „Jen to není rozumné! Půjdeme za někým z učitelů a řekneme to. Oni už budou vědět, co dělat.“
„V tobě se Zmijozel nezapře. Moudrý klobouk věděl, co dělá,“ řekl provokativně James. „My nejsme práskači.“
„Jací práskači! Vždyť jste říkali, že tam s ním není dobrovolně! Vlastně ani nevíme, že tam s ním opravdu je, a pokud ano, jestli jí něco hrozí!“ Joshua už téměř křičel.
„Že tam venku je, víme. Plánek nelže.“ odpověděl pevně Teddy. „Že tam není dobrovolně, je hodně pravděpodobné. Ale nevíme to. A může jí hrozit průšvih, že je venku. Rozhodně to na ni učitelům nepráskneme.“
„Je to kamarádka, Joshi,“ přidala se k chlapcům Vicky.
„Nemusíš chodit s námi. Mělo mi být hned jasné, že Snapeův mazánek nebude chtít porušovat pravidla,“ ohrnul pohrdavě rty James. „My se ale nebojíme.“
„Nejsem Snapeův mazánek,“ sevřel pěsti Joshua. „Jen si myslím, že-“
„Že se nemají porušovat pravidla,“ poněkud uštěpačně doplnil James. „Jdeme?“ obrátil se na Teddyho a Vicky.
Oba přikývli, byť Vicky poněkud váhavě. Teddy se podíval na plánek. „Filch je teď v přízemí. A tady, ve druhém patře, nikdo na chodbách není. Musíme se dostat do třetího patra. Vyzkoušíme tuhle chodbu,“ ukázal prstem na sochu jednooké čarodějnice.
„Tu, ne, ta vede až do Prasinek,“ namítl James. „Co tuhle?“ ukázal na jinou, která vedla z prvního patra. „Kde to začíná? Socha nějakého Gregoryho,“ luštil mapu. „Končí kousek od hradu. Nebudeme to mít tak daleko.“
„Dobře. Jen si musíme vzít plášť, abychom nenatrefili na Filche. Až projde přízemí, určitě zamíří právě tam.“
„Proč ho jinak máme?“ usmál se James a rozložil plášť. Teddy a Vicky se k němu přitiskli.
„Tak co,“ obrátil se na Joshuu. „Jdeš s námi?“
„Děláte pitomost,“ mračil se Joshua.
„Na to jsem se neptal,“ ušklíbl se James. „Ale jasně, nejsi Nebelvír. Pojďte.“ Děti vyšly na chodbu, schované pod pláštěm. Joshua se za nimi stále nevěřícně díval. Nevěděl, co má dělat.
„Počkejte,“ vyběhl nakonec za nimi. „Nenechám vás v tom samotné.“
…
Svět kolem nich se změnil. Cítil prastarou sílu. Sílu, která jej měnila, sílu, která jej osvobozovala, která osvobozovala zvíře v něm, která probouzela prastaré instinkty. To, co v něm celé roky spalo, to, co si po dlouhou dobu myslel, že skutečně utlumil, se dralo na povrch. A on se rozhodl, že tomu už nebude stát v cestě. Je, jaký je. Je to jeho přirozenost, jeho právo. Právo silnějšího.
Přeměna mu zbystřila smysly, jeho úsudek však nezkalila. Naopak, měl pocit, že mu to myslí ještě lépe než jindy. Nadechl se nočního vzduchu. Připadal mu opojný. Tolik vůní, tolik volnosti! Malá ho lehce kousla, vyzývala ho ke hře. Na to však neměl náladu. Nepřipravil to všechno pro to, aby si teď hráli. Vlastně ano, budou si hrát, ale podle jeho pravidel. Přemýšlel, kam se vydat. K tomu poloobrovi, k němuž si připravil cestu? Byla to jedna z možností, ale i když se do hájenky bez problémů dostanou, měl obavy. Jistě, budou na něj dva, ale přeci jen byl Hagrid dost velký. Mohli by jít také do vesnice. Ano, to bude přeci jen lepší. I když i v Prasinkách budou nejspíš lidé pečlivě zabarikádovaní, mohou někoho neopatrného potkat. Ale je to nejisté. Nebylo by nakonec lepší jít na jistotu do hájenky?
Natáhl vzduch. Ucítil pach lidí. Pach, který ho vzrušil. Cítil se silný jako nikdy v životě. Byl připraven. Ne. Nemusí riskovat ani střet s poloobrem, ani nejistou cestu do Prasinek. Kořist přišla za nimi sama. Zavrčel na štěně. To zbystřilo, ucítilo totéž, co on, a jeho výhružné vrčení napodobilo.
Lov začal.
749 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...