Paralela snů: 27. – Důvěrně

Nějak mě nebaví čekat tak dlouho, tak tady je další dávečka :D. Taky mi dochází nápady na jména kapitol, tak si jich prosím už moc nevšímejte, asi nebudou úplně hluboké.

---

 

Cathaír na ni čekal ve společenské místnosti s hromadou zimních svršků a nápadem, že se mohou před spaním projít po pozemcích, aby měli soukromí na rozhovor. Vypadal už mnohem lépe, i když oči měl zarudlé a držení těla skleslé. Když se brodili sněhem a temnotou, Lyn mu vyprávěla, co se přihodilo na její přípravě na zkoušky.

„Snape mě přivedl na skvělou myšlenku, že bych se mohla s otcem spojit na dálku pomocí empatie.“

Cathaír ožil. „A jak to dopadlo?“

„Fungovalo to! Dokonce vycítil mou přítomnost a snažil se komunikovat. Moc zásadního jsme si říct nemohli, ale aspoň vím, že je jakž takž v pořádku. Hrozně litoval, že nás teď nemůže chránit, a myslím, že mi zakazoval dělat v tom směru cokoli nebezpečnýho.“

Chvilku to vypadalo, že Cathaírovi povolí sebeovládání a dá se opět do breku, a tak ji radši objal.

„Jsem rád, že je naživu,“ zachraptěl. „To je náš starý táta, Lyn: trčí jako rukojmí mezi Smrtijedy a bojí se o nás. Musel být šťastný jako blecha, když jsi ho konečně prohlédla a pochopila.“

„Byl,“ vzdychla. „Cejtila jsem to.“

Vydali se cestou dál a na chvíli je obestřelo zamyšlené ticho rušené jen skřípotem sněhu pod jejich nohama. Lyn znovu uvažovala nad celou situací.

„Jak jsi na tom s kouzlením bez hůlky?“

„Skvěle,“ usmál se. „Doma a v práci jsem to piloval a myslím, že to není špatné; rozhodně mi to stačí na takové ty drobnosti, jako je odemykání a zamykání dveří a přesun zavazadel. Co ty, zlepšuješ se, nebo už nemáš kam?“

Lyn se nad jeho komplimentem zarděla a zasmála.

„Mám před sebou ještě dlouhou cestu, brácha. Vykouzlím kdeco, ale v souboji mi to asi bude platný jak mrtvýmu zimník. Cvičím na doučování formule a pohyby hůlkou, ale to je jen tak na okrasu, aby byli spokojený zkoušející. A na hodinách je to mizérie, Snape se chtě nechtě musí držet tý otřesný teoretický učebnice. Nemám se od koho učit, tak to zkouším jen tak od boku, co mě napadá – imituju efekty těch zaklínadel, co se teď drtím nazpaměť. Proti někomu zkušenýmu s hůlkou bych neměla šanci, je to úplně jinej kalibr. Nemůžu ani v knihách najít zmínky o tom, že by někdy někdo dokázal čarovat jen bez dřívka. Vždycky je to jen takovej talent navíc k tomu kouzelnickýmu šermu.“

„Nikdy nikdo nebyl podobný případ jako ty?“

„Já nevím, jen jsem zatím nic nenašla,“ povzdechla si Lyn. „Víš, napadá mě jedině, že jsem divná, protože jsem z jinýho světa. Anebo protože jsem empatik – nebo obojí v kombinaci. Třeba motáci nejsou bez magie, třeba je v nich jen špatná ta součástka, která by jim umožnila to nadání uvýst do praxe… že je to jako takovej zakrnělej gen, kterej tam je, jenom o sobě nedává vědět. Dost možná jsem prostě moták, kterýmu se nějakým zázrakem podařilo ten handicap rozchodit, jen to ve výsledku dělám jinak. Nevím. Každopádně nemůžu k těm svejm schopnostem najít manuál a musím to objevovat metodou pokus-omyl. Nemá mi kdo poradit a je to frustrující. Třeba jednou dokážu boží věci, anebo už jsem možná fakt na vrcholu svýho talentu…“

Cathaír na to neměl odpověď, a tak se sourozenci na chvíli pohroužili do hloubavého ticha.

„Ať už je to jak chce, ségra,“ začal rozvážně, když došel k nějakému závěru, „rodina tě nenechá ve štychu. Na nás se můžeš vždycky spolehnout.“

Lyn se pousmála. „A my zas nenecháme ve štychu rodinu. Nevím jak, ale dostaneme taťku domů, jasný?“

„Jasný,“ přikývl rozhodně. „Musíme mít přece někoho, kdo nás za to seřve,“ zašklebil se a oba se nahlas rozesmáli.

Cathaír se zadíval do nebe, kde tu a tam mezi mraky prosvítala hvězda.

„Jak se to vyvíjí s tebou a se Snapem?“ nadhodil nevinně. Lyn se zkroutily útroby. Než stačila cokoli říct, bratr si leccos přečetl z její tváře. „Až tak dobře, co?“

„Nevím, co mám dělat,“ vydechla poraženě. „Původně jsem měla skvělej důvod ho nesnášet – za to, jak zbaběle vzal nohy na ramena, jak se za mýma zádama spolčil s tátou a dohlížel na mě, jak se z jeho velkejch slov o přátelství vytratil veškerej skutek… Ale sám jsi to slyšel od Brumbála. Je to zatracenej hrdina. A jeho kroky řídí dva sebestředný starci, který lidi kolem sebe používaj jako pěšáky. Jak by mohl chtít všechno riskovat jen kvůli pletkám s nějakou studentkou?“

Cathaír si povzdechl, ale pak zavlnil obočím.

„Škoda. Když jsem viděl, jak jste do sebe byli zakleslí, říkal jsem si, že se konečně vyjádřil. Proč tě teda vlastně vůbec utěšoval? Nějak mi do hlavy nejde představa, že by ses ho o to jakkoli prosila.“

Lyn neodolala úsměvu, který se jí vnutil na rty. Ta hořkosladká vzpomínka ji pronásledovala, kudy šla.

„Bylo to od něj… asi milý?“ pokrčila rameny s náznakem smíchu. „Měl jsi ho vidět o pět minut dřív. Nejdřív mi málem zpřerážel žebra, jak mě mrštil zpátky do ředitelny. Pak mi řval do ksichtu a držel mě tak, že z toho mám modřiny na nadloktích. Vrcholem bylo, jak mi vyhrožoval, že mi nařeže na holou, když se neuklidním.“

Cathaírovy oči se s každým jejím slovem rozšiřovaly a nyní vybuchl smíchy, až mu vytryskly slzy. Lyn pobaveně potřásla hlavou. Když se zmohl na nádech, pokračovala:

„Což by bylo samo o sobě nechutně obětavě romantický, když tím za mě nastavil krk… Ale jakmile mě plnou silou praštil do břicha ten nával hrůzy a nebyla jsem schopná se udržet na nohou, přivinul si mě k sobě jak svoje prvorozený. Jako by mi půlku tý bolesti vzal a někam ji uklidil. A věděl to, věděl, že to poslední, co budu chtít udělat, je odstrčit ho.“

„Jé.“ Cathaírův smích vystřídal zasněný výraz. „Ten chlap teda umí překvapit.“

„Normálně bych to asi přičetla tomu, že mi neustále vidí do hlavy,“ uchechtla se Lyn. „Ale já sama nevěděla, že potřebuju zrovna tohle. Mám z toho dojem, jako by utěšoval plačící ženský profesionálně.“

„Počkej,“ zarazil ji Cathaír, „jak to myslíš, ‚vidí do hlavy‘?“

Lyn si otráveně odfrkla. „Tvrdí, že moje myšlenky se nedaj přeslechnout. Typický, že ten nejuzavřenější a nejnečitelnější chlap na škole je tak dobrej ve čtení ostatních. Že ale mám hlasitý myšlenky, to by mě v životě nenapadlo.“

Cathaír se zamyšleně mračil.

„To ale není úplně obvyklé,“ řekl pomalu. „Nitrozpyt je ošidná věcička. Chce soustředění, oční kontakt a pro ty nejinvazivnější účely i formuli. Ti fakt dobří nitrozpytci jsou tak citliví, že dokážou za jistých okolností zachytit ty nejpovrchovější myšlenky lidí v okolí i bez snahy, ale… nikdy jsem neslyšel o tom, že by něčí mysl dokázali sledovat tak do hloubky, aniž by se o to pokoušeli.“

Lyn se odmlčela. Vzpomněla si na jejich důvěrné rozhovory v léčebně a najednou kápla na to, odkud asi tušil, co na ni platí. Když se ticho příliš protáhlo, Cathaír na ni vrhl podezřívavý pohled.

„Lyn…?“

„No…“ špitla. „Tehdá ve cvokárně… jsem mu možná… tak trochu… dovolila nahlídnout pod povrch…“

„Cože?!“ Cathaír zalapal po dechu. „Přehrabal ti obsah celé hlavy s tvým dovolením? Musíš ho vážně milovat, děvče, protože to je intimnější než sex. Nabídla jsi mu všechno, co jsi. Ví o tobě věci, které o sobě nevíš sama.“

Lyn se tvářila jako umučení. „No jo, byla jsem tam zavřená celý dny a myslela jsem, že jsem sama proti celýmu světu, a on jedinej tam za mnou přišel, naslouchal mi a…“

Cathaír ve smírném gestu zvedl obě paže. „Hele, to chápu. Mně se ospravedlňovat nemusíš, jen jsem tvým jménem pobouřen. Nevěděla jsi, co po tobě vlastně chce, a byl to jediný člověk, kterému jsi věřila. Jsou horší věci. Asi by sis uvědomila daleko dřív, co jsi to vlastně udělala, kdyby cokoli z toho použil proti tobě. Je možné, že to s tebou myslel dobře, i když si požádal o něco takového.“

„On mi to totiž oplatil,“ hlesla Lyn.

„Oplatil? Jak? Dal ti přístup do své hlavy?“

„Ne, otevřel mi svoje srdce,“ pousmála se nejistě. „Všechny jeho emoce si živě pamatuju doteď, jako kdybych si je tehdy okopírovala a uložila do sebe. A byl to, panečku, vejlet za všechny prachy. Tak jsem vlastně odhalila jeho pocity ke mně a inspirovala ho k tomu přiznání.“

Cathaírovi upadla čelist do sněhu. Na chvíli oněměl a Lyn přemýšlela o tom, jakým způsobem se zase prohřešila. Hlasitě propustil dech, který dosud zadržoval, a uznale pokýval hlavou.

„Beru zpět. City sice nejsou to samý jako vzpomínky a informace, ale když zvážíme, o kom tady vlastně mluvíme… Myslím, že férovější obchod už jsi dostat nemohla.“

Lyn na znejistělé tváři pomalu vykvetl úsměv.

„Vážně? Říkal mi, že jsem jedna z pouhejch dvou lidí, kdo se dostal tak hluboko do jeho soukromí, ale tehdy jsem to tak nebrala. Dlužil mi důkaz, že můžu i já věřit jemu, a to dodal. Zpětně toho trochu lituju, protože právě to ho nakonec přimělo ke mně konečně bejt upřímnej. Vzbudil ve mně horu nadějí a pak mě o to důkladnějc rozdrtil, když před tím vším zase zdrhnul.“

Cathaír potřásl hlavou a upadl v mlčení. Sklonil se ke sněhové pokrývce u jejich nohou a nepřítomně začal plácat sněhové koule. Měl jich asi dvacet, když konečně promluvil znovu.

„Jedno je jisté, ségra. Něco tam musí být. Nemá to lehké a jen čert ví, jak to vlastně chce řešit, ale nejsi mu ukradená.“

Povzdechla si. „Myslím, že jsem na to taky přišla. Chtěla jsem věřit tomu, že to všechno dělal z rozkazu Brumbála nebo nějakýho nutkání bejt ve všem tajným hrdinou… Že v tom byla jen ta zvířecí přitažlivost. Ale to jsem se jen snažila utíkat před tím, jak moc to bolí.“

„Já vím,“ šeptl Cathaír. Lyn cítila, jak ho bodlo u srdce. Vzala ho za ruku a pevně stiskla.

„Nějak se to vyvrbí, brácha. Všechno bude dobrý.“

394 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí