Skip to content

Paralela snů: 28. – Pan Mozek

[Celkem: 5    Průměr: 3.8/5]

středa 24. ledna 1996

Ráno bylo slunečné a veselé, jako kdyby počasí nezajímalo, jaké chmury leží na bedrech dvou mladých Downeyů, kteří sešli na snídani do Velké síně. Oknem viděli, jak si někteří studenti vzali snídani s sebou, jen aby se před vyučováním stihli nabažit slunečních paprsků. Sníh se třpytil jako drahokam a několik mladších dětí koulelo sněhuláka.

„Dělá se mi z toho blbě,“ zabručela nenaloženě Lyn, když vyhlížela okny na smějící se mládež.

Cathaír se uchechtl i přes své chmury. „Jejich nejhorší starosti jsou s učením a zkouškami. To taky brzo přejde. Nech jim to, dokud to jde.“

„Až bude táta doma a moje jediný starosti budou jako ty jejich,“ opřela se loktem o stůl nad svým roznimraným jídlem.

„Lyn!“

Hlas patřil Hermioně. Vrazila do Velké síně, jako by někoho hledala, a po krátké sondě napříč místností zamířila ke dvojici sourozenců. Když si Lyn všimla, že v rukou drží Věštce, ztěžkl jí žaludek.

„Co se stalo?“ vydechla Hermiona z posledního, jakmile dosedla na lavici naproti nim a pleskla novinami o stůl. Zadívali se na ni zaraženě, poté jim zrak sklouzl k titulní stránce.

„Co tam máme vidět?“ nepochopil Cathaír. Hermiona sklopila zrak k plátku, plácla se přes čelo a nalistovala jinou stranu. Ukázala pak na menší článek, jehož nadpis zdobily dvě fotky – jejich otec a Siriova vězeňská momentka.

Lyn se na ni pozorně zadívala. Bylo to poprvé, co měla možnost zjistit, jak vlastně Sirius v tomto světě vypadal. Musela to být stará fotka – z doby, kdy ho zatkli – i v tak mladém obličeji se však rýsovalo jisté duševní stáří, jako by na něj dlouhá a těžká léta dopadla najednou a zlomila jej. Tmavé vlasy měl pod ramena, rty stažené a v hlubokých očích pomstu. V pruhovaném pyžamu nebyl zrovna manekýn, ale oním zvláštním mužským způsobem byl velice hezký. Lyn pohled na něj z nevysvětlitelné příčiny ulehčil na srdci; bezděčně se usmála.

Cathaír do ní v tu chvíli drkl a ukázal na článek pod fotkami. Titulek hlásal „Downey unesen?!“

Ten vykřičník tam neměl být. Už ten samotný fakt sdělený pouhými dvěma slovy obsahoval šílenství dost.

„Viní Siria?“ vrtěla Lyn nevěřícně hlavou, když očima přelétla zbytek textu. Zdálo se, že autoři článku se vážně domnívali, že lorda Downeyho naverboval Sirius a jeho imaginární gang černokněžníků a přiměl ho schovat se s nimi za jejich popelnicemi.

Zaražené ticho ji přimělo vzhlédnout. Hermiona měla na tváři divně dřevěný výraz.

„Ty ho znáš?“ hlesla dutě.

Lyn zoufale zapátrala v paměti po nějakém záchranném kruhu.

„Toho přece zná každý děcko,“ vydávila klidný úšklebek. „Prej zabil třináct lidí a nedávno utekl z Azkabanu.“

Zdálo se, že se Hermiona uvolnila.

„Promiň, já jen, že neznám nikoho, kdo by mu říkal jménem,“ vysvětlila opatrným tónem. Lyn se na ni jen pousmála. „Co ale říkáš tomuhle? Stalo se tvému taťkovi něco, nebo si Věštec zase vymýšlí?“

Pohledy sourozenců se setkaly. Závěr byl jasný: Hermioně se jistě věřit dalo, ale všechno, co by se dozvěděla, by se doneslo i k Potterovi, který byl přímým Voldemortovým spojením s Bradavicemi – jak Lyn Cathaírovi prozradila navzdory včerejší Brumbálově očividné neochotě se s ním o tento detail podělit.

„Jestli je to pravda, zatím nám to nikdo neřekl,“ pokrčil rameny Cathaír s očima stále upřenýma na sestru.

„Omlouvám se, ale kdo jste vy?“ zamračila se Hermiona.

„Ehm, to je můj bratr, Hermiono,“ vyhrkla Lyn.

Cathaír vstal, podal jí ruku a s úsměvem se představil. Lyn vylétlo obočí, když si Hermiona bezděčně zasunula vlasy za ucho a tváře jí viditelně zrůžověly. Bodl ji střípek žárlivosti, v duchu se ale okřikla; tím, že by si k sobě konečně našel pořádnou partnerku, by o něj Lyn přece nepřišla. A rozhodně by mohl dopadnout hůř. Měl zrovna ten hezounký nevinný obličej a dobráckou náturu, na které se chytaly ty méně úctyhodné typy.

„Aha, to jsem nevěděla, promiň,“ zachrčela Hermiona, když se trochu sebrala. „Co tu děláš?“

Cathaír zaváhal, ale Lyn mu přispěchala na pomoc.

„Je tu jen na návštěvě,“ usmála se. „Až to bude možný, půjdem se spolu mrknout domů. Určitě se tam přesvědčíme, že je táta v pořádku.“

„To doufám,“ vydechla Hermiona a obdařila je povzbudivým úsměvem. „Tak si užijte den, já zase mizím.“

Vstala od stolu a šla si po svých. Lyn si ztěžka povzdechla. Pomyslný svěrák na jejím srdci nepovolil ani o vlas.

.

Její soustředění ten den nestálo za nic. Lyn zápasila s vlastní myslí a prohrávala. Co chvíli se přistihla, že vůbec neslyší, co ten který profesor říká, a jen civí do prázdna a napětím se jí odkrvují konečky prstů. Dostala od Cathaíra malou tabulku, díky které si mohli posílat psané zprávy, ale jindy než o přestávkách se ani nepokusila ji vyndat z brašny; bála se, že když nebude aspoň předstírat, že dává pozor, některý z profesorů ji exemplárně potrestá – někdo jako ona, pozadu o více než čtyři ročníky, si přece už vůbec nemohl dovolit promeškat jediné slovo, které během hodin padlo.

Profesorský sbor zřejmě více či méně věděl, jak se věci mají, a většina proferosů od Lyn neočekávala zářivé výsledky ani výraznou angažovanost, za což jim byla v duchu vděčná. Na hodině Formulí se však profesor Kratiknot pokusil odvést její myšlenky jinam praktickým nacvičováním a jistě toho litoval hned vzápětí, kdy se Lyn nechtě povedlo celou jednu lavici rozdrtit na prach, rozbít několik pomůcek a pořezat si ruku o střepy.

Zatímco seděla na okraji lůžka na ošetřovně a nechávala madame Pomfreyovou se starat o její zranění, uvažovala, že se na vyučování už nevrátí. Pomyšlení na promeškanou látku jí však kroutilo útroby skoro tak silně jako její rodinná situace. Ne, nemohla si to dovolit. Musela sebrat veškerou zbylou duševní sílu a pokusit se zahnat děsivé myšlenky učením.

Když odcházela z ošetřovny, už zvonilo, zamířila tedy do sklepení na dvouhodinovku lektvarů. Cestou potkala nebelvírský trojlístek; jen na ně kývla a chystala se je ignorovat, neboť se už blížili k učebně, ale Hermiona se od svého hloučku odloupla a zařadila se jí po boku.

„Lyn, budeš ještě chodit do BA?“ nadhodila šeptem. „Já jen, žes minule nebyla.“

Lyn zpanikařila. Jak jí teď vysvětlí, že už chodit nechce, když k tomu nemá žádný důvod, který by mohla veřejně publikovat?

„Hele, já se tě nepokouším vyslýchat,“ pousmála se Hermiona. „Jenom mě napadlo, že když je tu tvůj bratr, třeba by chtěl taky přijít na jednu schůzku. Mohl by znát daleko pokročilejší věci a byli bychom vděční, kdyby se s námi o ně podělil aspoň v krátkosti.“

Oči jí zajiskřily a doplnil je ruměnec, načež si opět nevědomky upravila vlasy. Ty se nezdáš, holka, pomyslela si Lyn v duchu pobaveně. Nabídla jí tím důvod na chvíli zapomenout na trápení a Lyn se toho ochotně chytila.

„Zeptám se ho,“ řekla nahlas klidně. „Kdyby měl zájem, přijdeme spolu. Minule jsem se jenom necítila dobře. Jestli ale odmítne, nečekejte ani mě, chci se teď věnovat jemu.“

„To úplně chápu,“ potřásla Hermiona hlavou. „Jen se stavte o kousek dřív, ať se může podepsat na ten seznam. Bezpečnostní opatření, samozřejmě si nemyslím, že by nás někomu vyzradil,“ zvedla ruce v obranném gestu, přestože Lyn nedala najevo žádnou formu podráždění.

„V pohodě, Hermiono, žádný výjimky ani pro dospělý vědátorský hezounky,“ ušklíbla se.

„On je vědec?“ rozšířily se Hermioně zorničky.

„Nechutně chytrej a neúnosně vzdělanej,“ přikývla Lyn s úsměvem a připadala si, jako kdyby se více fyzicky orientované kamarádce zmiňovala o výšce a vypracovaných svalech, když viděla okouzlení v Hermionině obličeji.

„Prima,“ snažila se to zakrýt a nonšalantně si posunula brašnu na rameni. „Tak budeme rádi, když přijdete. Zatím se měj.“

„Ahoj.“

Lyn se sama pro sebe potichu smála. Někdy se přitahují protiklady, ale jindy… jindy je to nejvíc vzrušující, na co může pomyslet bystrá dívenka jako Hermiona, je velký mozek.

.

Nakonec po rychlé večeři oba sourozenci vystoupali do sedmého patra. Konsensus byl takový, že je to zaměstná a rozptýlí a pobyt mezi lidmi možná navrátí i jakous takous iluzi normálnosti. Lyn však měla ještě postranní úmysly a sice vidinu bratra šťastně zabraného do živého rozhovoru s – pravda – mladinkou, ale velmi šikovnou mladou ženou, kterou by po jeho boku snesla.

„Mívaj kouzelnický vědci hodně fanynek?“ nadhodila cestou tajemně. Cathaírovi vyletělo obočí.

„Cože?“

„Jste tak chytrý a schopný a počítám, že asi i dobře finančně vypolstrovaný…“ pomáhala mu dostat se k jádru. Vyprskl smíchy.

„Sem tam se určitě najde holčina, co to nepovažuje za handicap, ale fanynkami zrovna neoplýváme,“ vrtěl hlavou.

„Hm,“ ohrnula ret Lyn. „Vidím, že pojem ‚sexy mozek‘ sem ještě nedoputoval. Zdejší ženský jsou teda pořád jenom na ty široký ramena a velký ruce a smyslný rty, co.“

„Já nevím,“ podíval se na ni pobaveně, „jsou?“

„Hups. To asi budu jen já,“ zaškaredila se.

„Fuj, tohle mi nedělej, já totiž vím přesně, o kom mluvíš,“ otřásl se se znechuceným výrazem. „Takhle o něm fakt přemýšlet nechci, děkuju.“

Lyn udusila zárodky smíchu vzpomínkou na svou neveselou situaci, a pokračovala.

„No, tak já znám přinejmenším jednu tvoji fanynku, brácha,“ zahýbala na něj obočím.

„He?“ V Cathaírově tváři se objevila naděje.

„Seznámili jste se dneska ráno. A neříkej mi, žes ji neprohlíd jak tabulku skla. Nebyla zrovna nenápadná.“

„He?“ zopakoval, tentokrát zmateně. Lyn protočila oči.

„Hermiona. Ta akční Nebelvírka, co nám přinesla ukázat Věštce.“

„Á,“ vydechl poznáním, ale vzápětí nakrčil čelo. „Ale je tak mladičká…“

„No a? Nebyl bys schopnej dva roky počkat?“

„Ale to jo. Mně už ale táhne na třicet, co by na mně mohla vidět? Jseš si jistá, že ses nespletla? Po mně obvykle pokukují starší dámy. O hodně starší,“ dodal s podtónem děsu.

Lyn se uchechtla. „Nepochybuju o tom, že bys byl rozkošnej zajíček, ale vidím, že to není úplně tvůj pohár dýňový šťávy. Hermiona je totiž v ročníku ta chytrolínka. Kdoví, třeba ji to taky potáhne k vědě. Prozatím jsi ji ale zaujal ty, pane Velkej mozku.“

Cathaír po tomto prohlášení chvíli šel v tichosti, zamyšlen.

„Hej, jen jsem tě o tom informovala,“ šťouchla do něj Lyn. „Zkus se s ní dát do řeči. Kdoví, třeba i ona nakonec zaujme tebe. Jestli ne, nic hroznýho se taky nestane.“

„Jen jsem přemýšlel o tom, jestli už jsem zralý na uvažování o nové partnerce, když se mi poslední vztah rozpadl teprve před několika dny,“ pokrčil rameny.

„Vem si to takhle – než dosáhne plnoletosti, už si stoprocentně jistej budeš,“ usmívala se Lyn s převahou. „Mezitím můžete bejt kámoši. Aspoň vám to dá šanci se poznat dost na to, abyste do vztahu neskočili po hlavě jako spousta jinejch lidí, a pak toho nelitovali až ve chvíli, kdy budete svoji a s dětma na krku.“

„To je rozhodně rozumné uvažování,“ uznal Cathaír. „Jasně, neublíží mi si s ní popovídat.“

„Tak se mi líbíš,“ žďuchla ho pěstí do ramene.

.

Na schůzce BA se ukázalo, že Hermiona nebyla jediná, koho příjemně překvapila Cathaírova přítomnost na škole. Když se členové stahovali kolem něj při jeho představování a úvodním proslovu, nejtěsněji k němu se shluklo hned několik dívek, které si bleskově kontrolovaly vzhled v zrcadly pokrytých zdech místnosti a upravovaly, co bylo potřeba. Cathaír by si toho jindy snad ani nevšiml, ale když už ho Lyn upozornila na jednu takovou fanynku, rozpoznat ty ostatní už zřejmě nebyl takový problém.

Chudák Hermiona stála opodál s rozčarovaným výrazem a Lyn z ní cítila stud a pochybnosti o vlastní osobě. Ztěžka si povzdechla a postavila se k ní.

„Zdá se, že můj bratr je tu docela populární,“ nadhodila lehce.

„Hm,“ přitakala Hermiona nejistě. Nechtěla na sobě dát znát zklamání, ale Lyn si uměla poradit i bez její řeči těla.

„Naštěstí pro něho není povrchní,“ řekla zamyšleným tónem, jako by si jen tak mudrovala sama pro sebe. „Ovšem naneštěstí pro něj je to slušňák. Jestli brzo nepotká nějakou hodnou holku, co převezme iniciativu a sbalí ho, mám strach, že skočí s nějakou zlatokopkou. To bych špatně snášela.“

Vrhla na Hermionu pohled, o kterém doufala, že bude dost nevinný, aby ji nepobouřil, ale zároveň dostatečně významný, aby ji samotnou napadlo, co by bylo potřeba udělat. Cítila, že to pochopila. Chytrá holka, usmála se pro sebe Lyn, když si Hermiona prorazila cestu zástupem dívek až ke Cathaírovi a s věcným výrazem si ho odvedla stranou, aby s ním probrala náplň BA hodin a čím by jim mohl přispět.

Lyn si dost dobře neuměla představit, co vlastně Cathaír ve své práci dělá, ale malý náhled jí poskytly znalosti, se kterými dnes přispěl k magické vybavenosti členů. Naučil je zbrusu nové formule k zamykání a odemykání čehokoli – nějakou vylepšenou verzi těch, která už znali. Naučil je zaklínadla ke skrývání vlastní polohy a odhalování přítomnosti cizích zaklínadel. Ukázal jim dokonce, jak se pomocí kouzel zvětšují vnitřní prostory čehokoli, co měli právě po ruce, aby se to dalo použít jako kompaktní přenosný úložný prostor i pro obrovské věci, zároveň i s zlehčujícím kouzlem, které je pak umožnilo bez námahy a nenápadně nést. Nebyly to zrovna obranné nebo útočné kletby, ale užitečné drobnosti, které jim mohly usnadnit nebo i zachránit život, pokud zrovna nebyli přímo pod palbou.

Lyn se učila s nimi, i když si nebyla úplně jistá, zda to dělá správně, jelikož hůlka jí u toho stejně nebyla k ničemu. Pro jistotu si však vštípila do paměti formule i pohyby zápěstím pro případ, že by třeba měla možnost je v budoucnu naučit někoho jiného, komu by se hodily.

Když odcházeli z Komnaty, Cathaír přes hlavy děvčat, která se opět shromáždila kolem něj, okatě zavolal na Hermionu a se širokým úsměvem jí popřál dobrou noc. Zrudla jak pivoňka a stejně zářivě mu oplatila, zatímco sklízela otrávené pohledy spolužaček.

„Kápla ti do noty, co?“ vyzvídala Lyn, jakmile cestou ke koleji osaměli. Cathaír k jejímu údivu také trošku zrůžověl.

„Zdá se mi, že je to skvělá osobnost… a k tomu v luxusním balení,“ přiznal s úsměvem. „Čehož jsem si tak zběžně u té snídaně nevšiml, ale teď jsem měl fůru času ji pozorovat.“

Lyn sevřela ruku v pěst a loktem bodla do prostoru za sebou. „Aspoň budu vědět, že když si nenajdu lepší uplatnění, můžu se uživit jako dohazovač,“ šklebila se spokojeně.

93 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

2 Komentářů

Napsat komentář