Skip to content

Paralela snů: 36. – Ocásek

[Celkem: 3    Průměr: 3.7/5]

čtvrtek 1. února 1996

Toužebně očekávaná zpráva o lovu informací dorazila až ve čtvrtek ráno. Lyn sově dopis odvazovala třesoucími se prsty.

Písmo nepoznávala, ale umělecký klikyhák na konci stránky identifikovala jako „Mossie“. Zdálo se, že ji vzal za slovo a pokusil se jí události popsat, jak nejdetailněji dokázal. Mnohé škrtance, přepisy a kaňky svědčily o množství času a nervů, které psaní věnoval. Nepochybně mu v tom pomáhala – a překážela – celá rodina.

Psal jí:

Ahoj Lyn,

snad ses tohoto dopisu dočkala v duševním zdraví a relativním klidu. Doufám, že ti trochu ulehčí na srdci alespoň náš čerstvý úspěch.

Přese všechny tátovy pochybnosti se totiž Liamovi povedlo získat potřebné informace velice elegantně. Znáš svého dědečka – když už se musejí páchat zločiny, tak stylově.

Lucius Liama pouštěl do domu velmi nerad, protože samozřejmě taky slyšel historky o Downeyovic rodinné soudružnosti. Tvůj děda řekl, že přišel vyjednávat – dospěli jsme k názoru, že nejprostší bude jim naoko dát přesně to, co chtějí. Slíbil mu, že pokud Voldy vrátí Tiarnacha neporušeného, Lyn a Cathaír se přidají na jejich stranu – dva za jednoho. Nevím, jak se mu podařilo ho přesvědčit, aby mu uvěřil, ale Liam je zdatný lhář herec a Lucius na obchod přistoupil. Pak ho zřejmě uřkl, jakmile se k němu otočil zády.

Pravá zábava nastala, když se spolu s ním a s Cathaírem vydali na cestu. Tvůj bratr na žádném z míst, kam je Lucius zavedl, nedokázal detekovat ta správná krycí kouzla – tedy ta správně rozměrná – a už si mysleli, jestli někdo někde něco nepopletl a nehledají něco jiného, než by měli. Nakonec však Liam vymyslel kličku, jak obejít ochranný systém, který jak se zdálo, byl uložen přímo v Malfoyově hlavě: on i Cathaír použili nějaké experimentální maskovací zaklínadla přímo na sebe a prakticky tak zmizeli z povrchu zemského, což následně dovolilo Luciovi nerušeně se dopravit tam, kam ho Liamův Imperius poslal.

Nakonec jsme mu důkladně změnili paměť a vrátili ho domů. Neměl by nějakou dobu mít ani podezření; byl v domě sám a s jeho domácími skřítky byla radost obchodovat, protože ho nemůžou vystát.

Máme tedy s čím pracovat a můžeme se konečně pustit do přípravy plánu. Souřadnice ti sdělovat nebudu (rozhodně ne dopisem), všechno probereme o víkendu.

Zatím se měj a nezapomeň udělat všechno, co jsem za školních let nestihl já.

S láskou

Mossie

P.S.: Kdyby sova vypadala nějak rozcuchaná, je možné, že si dopis někdo odchytil a přečetl, ale nelekej se. Čmuchalové s největší pravděpodobností nepočítali s tím, že jsme ho začarovali tak, abys tu správnou verzi mohla přečíst jen ty; ostatní se dočtou něco nesmírně nudného ohledně neshod ve tvém zdravotním pojištění.

Určitě ti nedá moc práce ten dopis po přečtení spálit. Už jsme slyšeli, jak ses předváděla, když tě nikdo nehlídal. Jsem na tebe pyšný!

Lyn se nad Mossieho posledními větami pousmála. Skutečně jí ze srdce spadl kámen, byť jen malý. Byli blízko. Jestli se nepokazí ohromné množství věcí, které se pokazit mohly, měli solidní šanci, že otec bude brzy živý a zdravý v bezpečí domova.

Zahlédla dveřmi Velké síně vcházet Draca a na tvář se jí vnutil pobavený škleb. Doufala, že uvidí, jak se bude tvářit, až po bezpečně dlouhé době zjistí, že jeho vznešeného taťuldu někdo takhle převezl. Tlumeně se pro sebe zasmála a aniž by o tom dlouze přemýšlela, pergamen jí v prstech divoce vzplál a během několika vteřin z něj nezbylo nic než hrstka popela, kterou s mírně provinilým pocitem vůči zdejším domácím skřítkům smetla na podlahu.

Její oči opět automaticky vyhledaly ty Snapeovy. Když ji při pohledu do nich znovu bodla ochromující bolest, okázale odvrátila hlavu a přiměla se myslet na něco jiného. V tom jí pomohl Malfoy, který právě v tom okamžiku dosedl vedle ní.

„Ahoj Lyn,“ obdařil ji zářivým úsměvem. Tohle posledních pár dní dělal neustále. Lyn na každém kroku zjišťovala, že je obklíčena Dracovou pozorností; jak na chodbách školy a na koleji, tak i na hodinách. Sedl si totiž k ní, opustil dokonce i ty své věrné gorily, a obtěžoval ji svým plytkým vtipem a omezenými duševními schopnostmi. Lyn ho podezírala, že je ve skutečnosti mnohem chytřejší a dospělejší, ale dosud žádná její snaha tuto myšlenku nepotvrdila.

Členové BA měli s jejím novým „kamarádem“ problém. Už od začátku se na ni a Draca dívali všelijak, kdykoli byli na dohled, a včera večer jim Lyn dokonce přišla na to, že ji vynechali ze schůzky, když potkala skupinku známých lidí mířících do chodby v sedmém patře, právě když se odtamtud vracela po zasloužené hodině tréninku wing chun, na který se jí konečně podařilo najít trochu času.

„Takže tohle už můžu vyhodit?“ nadhodila Lyn kysele a vytáhla z kapsy falešný galeon.

Byla celkem zvyklá trávit čas mimo společnost, ale nikdy se nedokázala ubránit lítosti a ublížení, kdykoli ji vyčlenil někdo, o kom už si myslela, že s ní vychází dobře. Většina lidí v hloučku se po sobě podívala rozpačitě. Vysvětlování se ujala Hermiona. Vyšla jí vstříc, zatímco zbytek skupiny se kolem nich protáhl a pokračoval dál ke svému cíli.

Když byly samy, Hermiona spustila:

„Podívej, vím, že to od nás není zrovna čestné a fér, ale s tou děsnou Umbridgeovou, která tu čmuchá ve jménu Ministra, si fakt musíme dávat pozor na to, koho si bereme mezi sebe,“ mnula si prsty na rukou. „Jsi hodná, že jsi nám pomohla, ale když tě celá BA vídává si šeptat s Malfoyem, necítíme se zrovna bezpečně. Tvoje rodina je přece známá tím, že nestraní nikomu, a mohlo by se stát cokoli. Neradi bychom, abys třeba i nevědomky vynesla z našeho kruhu informace, které by proti nám lidé jako Malfoy neváhali použít. Chápeš?“

Lyn se na ni dívala netečně a cítila podobný příval zklamání, který jí před pár dny doručil rozhovor se Snapem.

„Chápu. Nemůžu si hrát se zlobivejma dětma, jestliže chci bejt kamarádka těch hodnejch, jo?“ ohrnula ret.

Hermiona si povzdechla a trochu uvolnila křeč, která jí doposud svírala tělo.

„Dobře, nechtěla jsem to říkat, ale takhle se asi nic nevyřeší. Slyšela jsem tě,“ obvinila ji. „Slyšela jsem, jak jsi Malfoyovi říkala, že moudrý člověk si napřed musí umět dělat přátele, dokud není natolik silný, aby si mohl dělat nepřátele. To neznělo jako věc, kterou by říkal někdo, komu bychom mohli důvěřovat. Abych pravdu řekla, znělo mi to spíš, jako kdyby mluvil Vol… Voldemort.“

Lyn skutečně usadila Malfoyovo podráždění touto větou. Přišel s tím, že někdo jako ona už má nejvyšší čas přestat se paktovat s lidmi jako Hermiona, protože by se mu to mohlo ošklivě nevyplatit – a měl při tom svůj výhružný smrtijedský výraz, ze kterého Lyn běhal mráz po zádech. Nevěděla, co jiného by s tím měla dělat, a tak se pokusila ho uklidnit něčím, co by dokázala vytáhnout z rukávu jedině osoba, kterou hrála. Malfoy před tím poraženě sklopil zrak a vzbudilo to v něm jistou úctu; ovšem chápala, jak ošklivě to mohlo překvapit někoho jako Hermionu.

Bezděčně se zasmála úlevou z pochopení. Hermiona se zamračila.

„Nějak mi to nepřijde vtipné,“ ukousla. Lyn potřásla hlavou.

„Vlastně to je docela zábavný, Hermiono. Je absurdní, jak mě každej podezírá z kdovíčeho, zatímco já každou chvíli stojím na pranejři za svý hodnoty a přesvědčení. Musíš uznat, že na tom, co jsem řekla Malfoyovi, rozhodně něco je – vtip je v tom, že to vážně není moje životní motto. Já se nebojím dělat si nepřátele, ne pokud věřím, že to stojí za to. Kdybych byla vážně tak pokrytecká, mohla bych se tady na tohle všechno vyprdnout a jít někam mučit a vraždit lidi na objednávku, ale místo toho si tu sedím na rukou, je mi špatně od strachu a starosti a chystám se znepřátelit si jednoho z nejnebezpečnějších čarodějů na Zemi, abych zachránila tátu…“

Lynin hlas se vytratil. Zhrozeně vykulila oči a dech se jí zastavil. Ale ne

Hermiona na ni zírala jako sůva z nudlí. Rychle se rozhlédla, aby se ujistila, že jsou stále samy.

„Já to věděla!“ zašeptala naléhavě a na tváři jí hrálo vítězné zadostiučinění. „Tvářila ses jako boží umučení, když jsem se tě tehdy ptala, jestli je ten článek v novinách podvrh, nebo ne, a tvůj bratr tu taky nemohl být jen tak pro nic za nic! Tvého tátu unesli Smrtijedi, že jo?“

Lyn zjistila, že se jí Hermiona nějak rozmazává. Křečovitě jí sevřela ruku a pokoušela se zaostřit, ale ty barevné jiskřičky se množily, až se jí nakonec před očima zatmělo. V příští chvíli se dívala do stropu a do zad ji tlačily kamenné stupně schodů.

„Dýchej, proboha, vždyť se nic neděje!“ říkala právě Hermiona.

Ještě ne, ale až to Voldy zjistí, jsem v hajzlu, pomyslela si Lyn. Jsem v tý nejhlubší řiti světa. A můj táta je mrtvej.

„Nezjistí to,“ konejšila ji Hermiona a Lyn došlo, že to všechno říkala nahlas. Nabrala trochu víc vzduchu do plic a podařilo se jí posadit se. Viděla, že Hermiona sama vypadá podezřele bledě.

„Nesmíš to prozradit živý duši, rozumíš…!“ zasípala na ni.

„Neboj se,“ přikývla Hermiona. „Vážně, nemusíš mít strach. Jsem jen ráda, že to konečně všechno chápu. Už mi to dává smysl. Dokonce i to, že se bavíš s Malfoyem.“

„To jsem ráda, ale kdykoli bych to radši vyměnila za tvoji nevědomost,“ svěřila se Lyn. „Nesmíš, rozumíš? A hlavně ne Harrymu. Sama víš, že teď není úplně v pořádku. Voldy ho používá jako svý prodloužený oko a ucho. Nesmíš…“

„Ano, ano, dobře, slyšela jsem tě,“ obrátila Hermiona oči v sloup. „Fakticky. Umím mlčet jako hrob, když na to přijde. Ze mě nikdo nedostane ani slovo, věř mi. Jsem ráda, že jsme teď z dohledu, nikdo se nebude vyptávat.“

„Jestli to zjistí… nebudu jediná, kdo bude mít chuť zakroutit ti krkem,“ chraptěla Lyn. Hermiona na ni přimhouřila oči.

„Nemusíš mi vyhrožovat,“ usadila ji. „Chápu, jak je to důležité. A rozumím ti. Kdyby šlo o mého taťku, byla bych schopná ledasčeho. Takže klid, všechno je v pořádku.“

„To doufám.“

„Už víte, co s tím?“

Lyn po ní střelila ostrým pohledem.

„Říkala jsi, že se chystáš si udělat hrozného nepřítele, tak jen hádám,“ vysvětlovala rychle Hermiona.

„Víme. Přibližně.“

„Tak snad to není plán typu ‚vletíme tam a všechny je pobijeme‘,“ povzdechla si. „Takové většinou končívají špatně, zvlášť když jste proti přesile.“

„Já vím,“ zamumlala Lyn.

Dohodly se, že se budou naoko držet svého nyní již neexistujícího konfliktu ohledně Malfoye a omluví tak Lynino náhlé rozhodnutí opustit BA. Hermiona se na ni tvářila otevřeně nedůvěřivě a Lyn ji na oplátku častovala povýšenými, opovržlivými pohledy.

Od té chvíle se jí ale na škole žilo přece jen o něco lépe, když věděla, že tu je někdo, kdo ví, kolik jí dá práce každé ráno vstát a zdravit kolemjdoucí s úsměvem a výrazem sdělujícím světu, že v jejím životě je všechno tak, jak má být. Hermiona se jí včera zeptala ještě na jednu věc, která jí nebyla jasná už od toho rána s článkem o únosu, a po schůzce BA strávily příjemnou tajnou hodinu v Komnatě a povídaly si o Siriovi a o Řádu. S pátým dílem Lyn propásla ohromné množství nových informací; byla vděčná za existenci lidí, kteří byli ochotni jí alespoň některé z nich doplnit.

Dnešní dopis od Mossieho ještě posílil její rostoucí dobrý pocit. Cítila se natolik optimisticky, že se na Draca dokázala usmát skoro upřímně.

„No nazdar.“

„Zírá na tebe tak toužebně,“ podotkl Draco s úšklebkem, když mu zrak zaletěl k profesorovi lektvarů. Lyn na něj vytřeštila oči, ale jen se zasmál. „Asi si dělá starosti o svoji pozici. Až náš… známý zjistí, že největší zásluhu mám na tvém naverbování , milý Severus už nebude tak vysoko na žebříčku věrných. Chápu jeho obavy,“ povzdechl si přezíravě.

Lyn pomaličku vypustila přetlak panikou nasáklého vzduchu z plic. No jistě, Snape ji přece měl získat pro Voldemortovu stranu. Ze začátku se snažil vzbuzovat ten dojem, ale od jejich posledního osobního rozhovoru si od ní raději udržoval odstup. Zřejmě si toho Draco stihl všimnout, což nebylo dobré znamení. Lyn protočila oči a pokusila se to nějak zamluvit.

„Zase mi jdeš hrát na nervy?“

„Na nervy hraju jen Potterovic sebrance,“ opáčil Malfoy a hodil ošklivým pohledem k nebelvírskému stolu. „Ale tobě bych mohl zahrát na klavír, jestli chceš,“ obrátil se k ní hýbajíc obočím.

„Ty umíš?“ podivila se Lyn.

„A ty ne?“ zasmál se. „To je přece základní znalost potomků šlechty, Lyn. Zpívat a ovládat alespoň jeden hudební nástroj. Aspoň za otcových mladých let to tak bylo a nikdo nezastaví mého otce, když chce potomstvu předávat tradice,“ dodal kysele.

„Bohužel, jedenáct let je moc dlouhá doba na to, abych si ještě pamatovala hraní na hudební nástroje,“ opáčila Lyn. „Můj bratr by mohl umět hrát, jestli se u něj otec vůbec obtěžoval s něčím takovým. Co se mě týče, umím jenom zpívat. Nebo si to aspoň myslím,“ hlesla a do tváří jí stoupla trocha červeně.

„Výborně, někdy bychom si mohli dát duet,“ zazubil se.

„To pochybuju. Kde asi? V hospodě, nebo snad cestou z ní?“ uchechtla se Lyn.

„Máme tu spoustu kroužků, Lyn – dokonce i zpěvu,“ podíval se na ni Malfoy vážně.

Lyn se nad tím upřímně pozastavila. V knize o něčem takovém nebyla ani zmínka. Pravděpodobně to Rowlu prostě nenapadlo. Dávalo to však smysl – co jiného kromě učení by tu studenti měli dělat, když nemohli denně vysedávat po hospodách? Ne všichni byli famfrpáloví nadšenci nebo knihomolové.

Umínila si, že až příště půjde kolem nějaké nástěnky, konečně se zastaví a prohlédne si vyvěšený obsah. Možná by nemusela trénovat sama proti figuríně. Přinejmenším by to byl prima plán pro příští školní rok – pokud se ho dožije.

„Nejsem zrovna kroužkovej typ,“ ošila se při vzpomínce na BA. „A kromě toho už mám stejně každej den dokonale zasekanej učením.“

„Máš přece volné víkendy. Kdybys chtěla, určitě si najdeš hodinku času.“

„Tenhle víkend rozhodně ne,“ chytala se Lyn posledního stébla. „Jedu domů. Bude důležitá porada.“

„Chápu,“ přikývl Malfoy se zasvěceným výrazem. „Ale školní rok ještě nekončí, že – a rok jako takový už vůbec,“ mrkl na ni.

Lyn v duchu zaúpěla. Byla ráda, že už se kvapem blížil čas zvonění. Podařilo se jí udělat si náskok, zatímco Draco svolával svou tělesnou stráž, a v učebně rovnou zamířila k jediné studentce, která už byla ve třídě.

„Můžu k tobě, že jo?“ oslovila ji. Když se na ni dívka zadívala mírně vyplašeně, neodolala pokušení dodat: „Neboj, neslintám, ani nekoušu, teda dokud jsem na prášcích.“ K jejímu údivu se dívka vesele zasmála a poklepala na místo vedle sebe. „Díky,“ usmála se Lyn vděčně a sesunula se na židli.

.

Po familiérním chování, které Draco před týdnem nestydatě předvedl před celou společenskou místností, Lyn nečekala na Pansyinu žárlivou odvetu dlouho. Tentokrát se na ni však připravila.

Pečlivě kontrolovala své jídlo i pití, nahlížela pod pokrývku, polštář i celou postel, než ulehla ke spánku, a dávala si pozor na svou brašnu, aby na některém ze zmíněných míst nenašla výplod Pansyina hněvu. Ta ji však hodnou dobu jen s přimhouřenýma očima pozorovala, než se odhodlala proti ní podniknout nějaké kroky.

Zastihla ji, když se Lyn vracela z tajně navštívené prefektské koupelny, o které jí přičinlivě řekl Malfoy – raději se neodvažovala přemýšlet o tom, co tím sledoval. Už od chvíle, kdy se o ní dočetla ve čtvrtém dílu, se toužila do ní alespoň podívat – a bylo proč. Mohla se jen domnívat, jak vedení školy dospělo k názoru, že jsou prefekti natolik privilegovaní studenti, aby se mohli čvachtat v takovém luxusu, ale nestěžovala si, když jej kousek spadl do klína i jí. Možná to prostě měla být jejich odměna za to, že měli naloženo víc práce než všichni ostatní.

Měla mokré vlasy, na sobě župan a v podpaží své oblečení a upřímně řečeno nečekala, že by na Pansy narazila zrovna teď a tady. Obě se zastavily a propalovaly se ostražitými pohledy. Zdálo se, že ani Pansy neměla v úmyslu ji potkat. Lyn jí však viděla na očích, že zvažuje situaci. Okolo nebylo ani živáčka, přestože bylo ještě chvíli před první večerkou, a chodba neposkytovala žádné útočiště.

Pansy vytasila hůlku tak bleskově, že Lyn jen zamrkala a upustila na zem své svršky, aby měla volné ruce. Prvním zaklínadlem švihla o zlomek vteřiny později. Lynino tělo reagovalo naučenými reflexy – vrhlo se naplocho k zemi. Fialovému paprsku se vyhnula bez větších potíží, Pansy však nelenila a pálila znovu. Tentokrát nastoupila nová reakce, kterou si Lyn trénovala od památného doučování se Snapem – paprsek kouzla odrazila pohybem ruky, a to tak šikovně, že na zpáteční cestě zasáhl příliš zaskočenou Pansy.

Lyn se na ni dívala a se zatajeným dechem čekala, co se bude dít. Jistě se nyní chtěla předvést s něčím daleko strašnějším, když se Lyn první uřknutí prakticky nedotklo. Byla však natolik prozíravá, aby vybrala kletbu, se kterou by se dokázala vypořádat sama? Lyn se vyškrábala na nohy a zvědavě pozorovala vývoj situace.

Na Pansyině tváři rozkvétal výraz děsu, zatímco tam vykvétaly hnisající boláky, které ošklivě připomínaly pravé neštovice. Vypadalo to, že se nepoučila – stále předpokládala, že Lyn nejvíc zraní útokem na její vzhled. Bylo však dost pravděpodobné, že pro příště už se rozmyslí; jestli uřknutí, které použila, bude alespoň tak odolné proti jakékoli léčbě jako to minulé, užije si Pansy svůj díl utrpení. Kdo jinému jámu kopá…

Lyn se pro sebe usmála, obešla Pansy a mírumilovně pokračovala v cestě na kolej.

368 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

2 Komentářů

  1. Tak tipuju, že Drakouš by nejspíš z přezdívky „ocásek“ příliš nadšen nebyl. XD Ale momentálně to na něj teda dost sedí.
    Ještěže se Lyn prokecla zrovna před Hermionou, a ne před někým ukecanějším, v tomhle případě věřím, že z toho (snad) žádný průser nebude.
    A Pansy, no… Vždycky jsem ji měla za pěknou trubku. 😀
    Díky za kapitolu!

    • QuarianXen QuarianXen

      Názvy těch kapitol cucám z prstu až při publikaci xD Jinak mám psaní v (původně) 10k slov dlouhých „kapitolách“ (protože 10k můj tehdejší počítač ještě zvládal, pak to začínalo váznout :D, ale jak přepisuju, už mám v některé kapitole i 18k, takžeee… 😀 naštěstí ten nový už s tím problém nemá). Ale sedí to, ano 😀 Snažím se v těch názvech vystihnout obsah, aniž bych prozradila „zápletku“, tak někdy je to slabší. Je to vyloženě jen pro přehlednost 🙂
      Pansy, uf 😀 Je mi špatně, když si představím, že bych s takovou chodila na školu. Bych stopro byla jedním z jejích terčů 😀
      Není zač 😀 Jdu upustit další 😉

Napsat komentář