Skip to content

Paralela snů: 37. – Převozník

[Celkem: 4    Průměr: 5/5]

sobota 3. února 1996

Na další schůzku Řádu Lyn a Cathaír už cestovali Letaxem z domu. Když se s bratrem, který dorazil o chvilku dřív, oklepávali od sazí v přeplněné kuchyni, naproti jim vyrazil Sirius.

„Jak se držíš?“ zvážněla jeho tvář po prvotním úsměvu radosti z Lyniny přítomnosti. Lyn se pousmála.

„Snažíme se, díky,“ obsáhla významným pohledem svého bratra.

„No jo, promiň, samozřejmě,“ mávl Sirius rozpačitě směrem ke Cathaírovi, který ho odbyl konejšivým gestem. „Doufám, že tentokrát budeme mít s čím pracovat. Bylo mi jasné, že jste byli zklamaní po minulé schůzce. Bohužel nemáme neomezené možnosti, takže…“

„V pohodě, Sirie,“ stiskla mu Lyn ruku. „Vážně. Díky.“

Pustila ho a prosmýkla se kolem něj. Oči jí padly na Snapea. Seděl zabořený hluboko do své židle, paže překřížené na prsou a propaloval ji svým nejpronikavějším pohledem. Lyn žasla nad jeho opovážlivostí. Před pár dny se přiznal, že miluje jinou, a přesto si na ni pořád dělal nároky? Měl snad pocit, že provinile by se měla cítit ona?

Jeho černě orámovaná víčka se zachvěla a oči se rychle zaostřily jinam. Lyn pocítila bodnutí hořkého zadostiučinění.

Usadili se ke stolu a schůzka tím začala. Siriova naděje však byla planá. Žalostné nic, se kterým ostatní přišli, deptalo Lyn natolik, že měla chuť vynést na světlo poznatky, se kterými přišli sami Downeyové. Cathaír ji však pod stolem držel za ruku a jako kdyby věděl, na co myslí, stiskl ji pevněji pokaždé, když Lyn otevřela ústa. Sám měl co dělat, aby to neprozradil za ni.

Když se všichni začali zvedat k odchodu, znepokojil ji další ze Snapeových pohledů. Celou dobu to vypadalo, jako když bedlivě naslouchá vedené diskuzi, nyní však jako by celým postojem těla chtěl dát najevo, že mezitím stihl pročíst i celou složku jejích myšlenek. Zatnula zuby a pokusila se uvolnit. Nemohla vědět, kolik informací nashromáždil a zda si na jejich základě dokázal dát dvě a dvě dohromady o tom, co udělali a k čemu se chystají, napravit to ale už nebylo jak a Snape nebyl tak hloupý, aby sám sebe ohrožoval tím, že by to vyžvanil ostatním z Řádu.

Zdálo se však, že nevynechá příležitost jí to vytmavit. Zamířil k ní tak přímou čarou, jak jen to přeplněný prostor kuchyně umožňoval. Jeho oči se celou dobu zavrtávaly do jejích, což si Lyn vykládala jako příslib toho, že se jí nadcházející konverzace nebude vůbec líbit.

Než k ní však stihl dojít, ucítila na rameni čísi ruku. Ohlédla se a zrak jí padl na soucitný výraz v Siriově tváři. Až teď si všimla, že je pečlivě oholený a učesaný a příjemně voní mýdlem a jemnou kolínskou.

„Fakt jsem myslel, že to tentokrát bude lepší,“ řekl omluvně. Lyn se chytila toho rozptýlení a usmála se na něj na oplátku.

„Já vím,“ pokrčila rameny. „Taky jsem doufala.“

„Chceš tu chvíli zůstat?“ obrátil se k ní Cathaír, který dosud vypadal, jako že se věnuje hledání svých svršků pod hromadou kabátů a šál na tom odporném věšáku z trollí nohy (jak Lyn pohotově informovala Hermiona). Lyn se do tváří nahrnula krev a chvilku nebyla schopná řeči, takže jen nechala bratra, aby ji s pobaveným pochechtáváním políbil na tvář a po rychlém rozloučení s ostatními zmizel v krbu. Až pak se odvážila podívat zpátky na Siria.

K jejímu překvapení také klopil zrak; ruce měl vražené hluboko v kapsách a pohupoval se na patách. Dobrým znamením bylo, že u toho přemáhal úsměv. Samozřejmě, že chtěla zůstat – a Sirius evidentně také nebyl proti – ale když na to v těchto raných stádiích vývoje vztahu někdo tak nestydatě poukázal na veřejnosti, necítili se právě nejjistěji.

„Jasně, zůstanu ráda,“ vypustila zadržovaný dech. Sirius se usmál, ale rozpaky mu zůstaly. Zřejmě museli počkat, až všichni vypadnou, aby se dokázali uvolnit a chovat se jeden k druhému jako dospělí přátelé, a ne jako puberťáci.

Lyn doufala, že Snape pochopil, že o rozhovor s ním nestojí, a už dávno zmizel, ale nenechal se odradit tak snadno. Celou výměnu musel slyšet, ale místo aby se obrátil na podpatku a šel někam trucovat, tentokrát to byl on, kdo jí položil ruku na rameno, aby upoutal její pozornost.

„Downeyová,“ zapředl. Jistě neměl v úmyslu znít tak smyslně, ale jeho hlas měl prostě tu kvalitu. Lyn se neochotně obrátila, ale Sirius ji v odpovědi předběhl.

„Běž se bodnout, Srabusi,“ vyjel na něj. „Nemáš nic lepšího na práci, než obtěžovat své studenty mimo školu?“

Lyn musela uznat, že Snape jeho poznámku ustál se ctí. Jeho výraz se nezměnil ani trošku a nespustil z ní oči, zatímco Siriovi vracel útok.

„Nepochybuji, že si ve své nekonečné aroganci myslíš, že dá přednost rozhovoru s usvědčeným masovým vrahem schovaným před zákonem v maminčině domě,“ opáčil hladce, „ale potřebuji s ní probrat něco mnohem důležitějšího, než jsou druhy kocoviny a nejlepší způsob, jak kydat hnůj hipogryfům.“

Lyn hodila pohledem přes rameno, jen aby viděla, jak Siriův obličej zrůžověl studem a vztekem a oči se mu zúžily.

„Já zas nepochybuju o tom, že nebude chtít mluvit s kyselou prdelí, která ve škole šikanuje malé děti, aby si vylila frustraci ze svého neexistujícího milostného života.“

Lyn se jen tak-tak ovládla a nevyprskla smíchy.

„Umím si představit, že mluvíš ze zkušenosti,“ ušklíbl se na něj Snape jízlivě.

Au. Kvalitní odveta.

Během jejich přestřelky se kuchyň stihla vyprázdnit a Lyn dospěla k závěru, že bylo načase ukončit válku testosteronu. Hádali se o ni tak zaujatě, že prakticky zapomněli, že tam pořád je. Stáli oba velice blízko a za jiných okolností by to bylo vzrušující, i se vším tím čechráním peří, ale v tuhle chvíli to Lyn přišlo spíš otravné.

„Heleďte, pánové,“ povzdechla si hlasitě a zvedla paže do vzduchu. „Nakolik je zábavný vás poslouchat, chováte se jak kohouti na písečku. Myslím, že umím mluvit za sebe.“

Oba přesunuli pozornost k ní, a i ve Snapeově obličeji probleskl střípek zahanbení, což byl pro Lyn docela šok.

„Potřebuji s vámi mluvit,“ ztišil hlas, jako kdyby ho Sirius měl šanci nezaslechnout ze vzdálenosti necelého metru. „Je to vážné a vy to víte.“

„Nemáme o čem mluvit,“ hlesla Lyn. To poslední, co chtěla, bylo poslouchat jeho pokusy ji odradit od plánů na záchranu otce. A co se týkalo jejich „vztahu“, k tomu už si řekli víc než dost; rozežíralo jí to vnitřnosti pokaždé, když si na to jen vzpomněla.

Snapeova víčka se zachvěla. Rty na okamžik stiskl do tenké linky a pak promluvil ještě naléhavěji.

„Netušíte, do čeho se pouštíte. Nevíte, co vás čeká. Neumíte vyhodnotit všechny následky. Riskujete životy své rodiny, i svůj. Nebuďte jako Potter, Downeyová.“

Lyn si povzdechla a založila si ruce na hrudi. Oceňovala jeho snahu neprozradit její tajemství ani tváří v tvář její odmítavosti, ale neměl už nárok se jakkoli míchat do jejího života.

„Řekla jsem, že nemáme o čem mluvit,“ zavrčela, přestože ji bodalo u srdce. „Pane profesore.“

„Čili odprejskni a nech nás na pokoji,“ vmísil se do toho Sirius a ochranitelsky obtočil paži kolem jejích ramen.

Snapeovy oči znechuceně sledovaly jeho pohyb. Na malou chvíli jako by očekával, že Lyn ho setřese a pošle do háje. Když se tak nedělo, s posledním pohledem upřeným na ni poraženě pokýval hlavou. Bez dalšího slova zavířil pláštěm a o několik vteřin později zaslechli klapnutí vchodových dveří.

Lyn se konečně svobodně nadechla. Dýka v jejím srdci se kvedlala ze strany na stranu a dělala nepořádek, ale byla na sebe pyšná.

„Hrozný chlap,“ odplivl si Sirius a pustil ji. „Jsem rád, že se jím nenecháš zastrašit jen proto, že je to tvůj učitel.“

„Znají se s mým otcem,“ pokrčila rameny Lyn, která už od přijetí do Řádu přemýšlela o tom, co komu řekne, kdyby se někomu náhodou zdálo, že nemá ze Snapea takový respekt jako ostatní studenti. „Stačilo by si postěžovat a musel by si hledat nový zaměstnání.“

Sirius se zle zachechtal a zvolna ji odvedl do jednoho ze salonů, kde si udělali pohodlí a nechali přinést svačinu.

.

Zůstala nakonec v sídle Řádu déle, než plánovala.

Bylo tak uvolňující trávit čas s člověkem, jehož nitro nebylo zapečetěno. Když se Lyn uprostřed hovoru zničehonic rozbrečela při vzpomínce na Snapea, nemusela se stydět. Padla mu do náruče a nechala se konejšit.

V emočním chaosu, jenž ji zachvátil, bylo lehké si splést vděčnost se zamilovaností, když jí navíc její protějšek dlouho sloužil jako idol a platonická láska. Situaci nepomohla jeho dobře zvolená kolínská a čerstvě oholená tvář, již přitiskl na její čelo, zatímco ji objímal. Lyn podlehla vábení vidět v něm víc, než co byl.

Ve chvíli, kdy se pouštěli, protože proud jejích slz vyschl, se zarazila v půli cesty. Jeho oči v šeru jiskřily světlem nedaleké svíce a zdály se jí tak vřelé. Měla pocit, že je chtěná. To bylo přesně to, co teď potřebovala.

Ztěžka polkla, když jí zrak proti její vůli sklouzl k jeho rtům. Jejich tvar ji už dlouho vybízel k bližšímu studiu; nebyly zvlášť široké, ani plné, ale samotná křivka jeho horního rtu sváděla k zapovězeným představám. Jeho ústa byla mírně pootevřená, jako by jen čekala na pozvání.

A tak se k nim přitiskla.

Sirius se nezdál být překvapen a rozhodně neměl námitky. Vyrazil jejímu polibku naproti s naléhavostí, která z Lyn vymámila lehoučký povzdech. Pustila jej dál a nechala jeho jazyk zkoumat a objevovat její ústa. Jeho polibek byl spíš něžný, ale čeřil v ní ty správné pocity; krátil její dech a šimral ji v podbřišku. Jeho ruce lehce klouzaly po stranách její tváře a šíje a podél jejích paží; nedočkavé, ale trochu nejisté.

Jakmile však na okamžik zavřela oči, její duševní zrak jí místo Siria naservíroval Severův obličej – jeho temné oči zabodávající se do jejích, zatímco ji držel ve sladkém zajetí. To po jeho rtech toužila, jeho dlaně potřebovala cítit na své kůži. Výčitka ji udeřila do prsou tvrdě jako pěst.

Odtáhla se a vrhla na Siria omluvný pohled.

„Promiň,“ hlesla. „To jsem neměla dělat. Tohle pro mě není ideální chvíle. Nechci k tobě bejt tak nefér.“

Jak v Siriově tváři, tak i v jeho nitru bylo znát zklamání; rychle je ale potlačil a bezstarostně se na ni usmál.

„Nedělej si s tím hlavu,“ šťouchl ji jemně do žeber. „Byla to jen přátelská pusa – a jestli tě rozveselila, mise splněna,“ mrkl na ni rošťácky. Lyn se tiše zasmála a opět se mu schoulila do náruče, chvíli o tom však ještě přemýšlela.

Měsíc za měsícem pořád zavřený v domě, kterým jen občas někdo ve spěchu projde, to pro něj nemohlo být snadné v žádném směru. Vypadalo to, že by neodmítl malé rozptýlení s kamarádkou – Lyn však tušila, že by ji to nakonec stálo víc trápení, než kolik by jí to přineslo radosti. Přítele potřebovala víc než jednorázového milence a nechtěla o Siria přijít.

Zvlášť pokud by si celou dobu na jeho místě stejně představovala Severa.

.

Odcházela opět příliš pozdě a s provinilým pocitem, že se tolik zdržela. S Cathaírem byli domluvení, že svolají rodinnou poradu co nejdřív, a Lyn se při divokém průletu letaxovým kanálem cítila hrozně kvůli tomu, že za každou minutu, kterou ona využije k provozování milých činností, její otec platí pobytem ve studeném sklepení v řetězech.

Přistála na krbové římse v obývacím pokoji a přerušila tak vzrušený rozhovor, který už spolu vedli členové rodiny.

„No, konečně!“

„Kde jsi byla, Cathaír nás zavolal už před hodinou?“

„Vypadáš nějaká růžová, bavila ses dobře?“

Lyn zamrkala v přívalu hlasů, které se snažily překřičet jeden druhý. Cathaír ji vzal za ruku a usadil ji na pohovku vedle sebe.

„Omlouvám se, zapomněla jsem na čas,“ hlesla.

„To je to mládí,“ broukl děda Downey pobaveně. „My jsme v tvém věku zapomínali na čas v jednom kuse. Ale teď už si ho hledíme pečlivě, hlavně proto, že nám ho moc nezbývá.“

„Dědo!“ okřikla ho zhrozeně Lyn. Downey se lehce smál, ale pro ni byla představa, která zákeřně využila momentu překvapení a vtlačila se jí před duševní zrak, bolestivá jako rána do břicha.

„Neboj se, holčičko, my tě neopustíme ani ze záhrobí,“ mrkl na ni konejšivě. „A jestli se nestane něco neočekávaného, máme před sebou ještě až nechutně dlouhou řadu společných let.“

„Tak se do toho už dejme,“ nadhodil netrpělivě strýc Bearach. „Mám toho čekání po krk, chci, aby už to bylo za námi, ať to dopadne jakkoli.“

„Sdílím tvé pocity, synu,“ položil mu děda ruku na rameno, „ale naší povinností je odlehčit na duších našemu potomstvu, aby je nenapadaly takové zoufalé věci, jako jít se pomstít Smrtijedům za osud svých milovaných.“

Strýc Bearach k Lyninu překvapení zahanbeně sklopil zrak.

„To už je tak dávno, tati…“

„Pro mě je to jako včera, o to neměj starost,“ prohlásil děda. „Pořád ještě totiž čekám na den, kdy řekneš, že mi odpouštíš, že jsem tě zastavil dřív, než jsi došel k úhoně.“

Strýc Bearach si povzdechl.

Tobě jsem odpustil už dávno.“

Na dědečkových rtech pomalu vykvetl drobný, neveselý úsměv. Lyn pálilo v nose z pocitů, na něž byla napojena. Co přesně mělo znamenat „za osud svých milovaných“? Lyn si umínila, že se musí zeptat, jakmile na to bude čas.

„Dobrá,“ řekl děda nakonec a kouzlo okamžiku puklo jako mýdlová bublina. „Musíme sebou hodit. Vážně navrhuji uskutečnit náš plán už zítra. Je proto třeba ještě dnes důkladně promyslet každý detail, aby až na to přijde, se mohly věci zvrtnout přesně podle zákonů schválnosti.“

„Když nás nenakazíš pochybnostmi, nemusí se zvrtnout nic,“ opáčil děda Sheehan.

„I přesto bychom měli být připraveni na každou eventualitu. Budeme mít lepší šance.“

„To se nám nikdy nepodaří. Není možné zvážit všechny úhly. Nechodil jsi do školy?“

„Jakej plán?“ přerušila je hlasitě Lyn. Oba muži umlkli a upřeli na ni zaraženě pohledy. „Myslela jsem, že ho budeme teprve vymejšlet – teď, spolu.“

„Plán už je na světě, Lyn,“ oznámil jí tiše Mossie. „Chce jenom dopilovat.“

„Hm,“ hlesla. „Hádám, že když jste mi o něm radši nic neřekli, rozhodně nezahrnuje moji účast, co?“

„Lyn, jsme tvá rodina. Nemůžeme tě nechat napochodovat do Voldemortova hradu a vystavit tě nebezpečí smrti nebo doživotního otroctví.“

„No, já se vsadím, že kdyby se mi něco stalo, vlítnete tam stejně jako tornádo a pobijete, koho budete moct,“ zamručela Lyn.

„To je nejspíš pravda.“

„Nebudu sedět na zadku. Už jsem podnikla tolik věcí, abychom se vůbec přiblížili k cíli! Nemůžete mě teď vynechat.“

„Myslíš, že by nám Tiarnach odpustil?“ nadhodil děda Sheehan. „Proklel by nás do devátého kolene, kdybys kvůli němu přišla o život. A sám by se psychicky zhroutil. Nemůžeš si koledovat o horší problémy, než už sis na svou hlavu svolala.“

Lyn zalapala po dechu a po dědově tváři přelétl provinilý tik.

„Pane jo. Ta sedla.“

„Bravo, Kennethe,“ broukl si děda Downey ironicky pod vousy.

„Promiň, Lyn. Nemyslel jsem to tak, jen… Vážně bys nám všem chyběla. A je povinností nás starších ochraňovat své potomstvo.“

„Nemůžete nás chránit před životem, stejně jako nemáte právo nás chránit před děláním vlastních rozhodnutí,“ vyhrkla Lyn. „Není to fér! Brácha, řekni něco!“

Cathaír se ošil. „Já nevím, Lyn. Fakt bys neměla chodit. S tátou by švihlo, kdyby o tebe přišel.“

„Hochu, co bylo řečeno, znamená, že doma zůstaneš sedět i ty,“ okomentoval to děda Sheehan. Cathaírovy oči se rozšířily pobouřením.

„Děláte si srandu?!“ vybuchl.

Lyn se neubránila zadostiučiněnému úsměvu. „A jsi zpátky na mý straně!“

„Já ten pitomý hrad budu muset najít a otevřít cestu do něj, nepůjdu pryč ve vteřině, kdy se to povede, jen abyste se o mě nemuseli strachovat! Co jako myslíte, že bychom dělali, kdybyste tam nakráčeli bez naší podpory a všichni se nechali zajmout? Na koho myslíte, že by padla povinnost vás osvobodit? Bez pomoci ‚našich starších‘!“

Po tomto výroku se rozhostilo ticho. Přestože se opozice jednou či dvakrát nadechla k řeči, zřejmě je nenapadlo nic vhodného, co by se k tomu dalo dodat.

„Celá tahle zatracená situace je stejně moje chyba, přesně jak děda naznačil,“ ozvala se nakonec Lyn. „A jestli Cathaír půjde až k Voldyho hradu, rozhodně se jen tak neotočí a nenechá vás tam. Máte to marný. Jdeme s váma.“

Rodina si vyměnila bezradné pohledy.

„Dobrá,“ vzdal se děda Downey.

„Liame!“ zhrozila se babička Sheehanová.

„No co?“ bránil se. „Ta děcka by si to všechno stejně udělala po svém a ještě by něco pokazila. Cathaír zná plán i místo a jsem si jistý, že je připravený to Lyn vysypat, aby nás hezky předběhli – a jen ve dvou, má milá! Smiřme se s tím, že v téhle rodině se tvrdohlavost dědí…“

„Tak dobrá,“ uzavřel to děda Sheehan. „Mysleli jsme, že by to mohlo proběhnout takhle…“

.

neděle 4. ledna 1996

Ve Filadelfii Lyn nikdy nezažila tolik sněhu, kolik ho leželo na pozemcích Bradavic. I ta nevelká vrstva, která pokrývala rozlehlý trávník u domu, však dnes ráno vypadala kouzelně. Paprsky chladného vycházejícího slunce rozzářily každý krystalek ledu, který jim stál v cestě. Stromy, jejichž větve byly sněhem polepené snad ze všech stran, svítily jako pochodně.

Lyn seděla uprostřed zahrady, zabalená do dvou vrstev kožichů po mámě a s levitujícím křeslem – posledním výkřikem kouzelnické moderny – pod zadkem. Včera se s rodinou připravovali do pozdního večera, v noci však stejně nedokázala usnout. Dívala se přímo do slabého slunce, ale neviděla je. Místo toho si přehrávala včerejší den a snažila se objevit něco, na co zapomněli.

.

„Lektvary,“ zvolala babička Sheehanová a spolu s dědou na pár hodin zmizeli do Corku, aby prohledali své sbírky útočné i obranné magie. Mossie se vypravil za svými přáteli, kteří prý mohli vědět něco moc užitečného. Downeyové mezitím sháněli, co se nacházelo v domě.

Děda Downey Lyn vyvedl z míry sebejistým odkrytím falešné stěny ve spíži, za kterou se nacházel ráj černokněžníka: lahvičky plné tekutin zakázaných receptur, zakleté zbraně a šperky, ze kterých běhal mráz po zádech, neviditelné pláště a hromady knih o černé magii. Lyn jen mrkala a pokoušela se vzpomenout si, jak si představovala vnitřek obchodu Borgin & Burke’s, když o něm četla. Musela to být dost mizerná představa, protože dojem z dědovy skrýše to silně přehlušoval.

„Dědo,“ zatahala ho za rukáv, „dohodli jsme se přece vyhejbat se příležitostem k použití podobnejch věcí, jak jen to půjde.“

„Samozřejmě, že ano, holčičko,“ přikývl děda vážně. „Jenže když se věci zvrtnou, není nic příjemnějšího než vědomí, že jsi na to dobře připravená. Ty si můžeš kouzlit po svém, ale já jsem zvyklý na svou hůlku a jsem rád pojištěný proti její ztrátě. Smrtijedi se vůči nám nebudou štítit používat špinavé prostředky, proto ani my nesmíme být slečinky.“

Lyn nenašla argument proti, a tak jen pokrčila rameny a jala se prohlížet artefakty rozestavěné po policích. Už-už se natahovala po jednom obzvlášť odpudivém prstenu, když se jí kolem zápěstí sevřela strýcova ruka. Vykulil na ni oči.

„Doporučuju na nic nesahat,“ zavrtěl vážně hlavou.

„Počkej radši venku, Lyn,“ ozval se děda zády k nim, zatímco si cpal do svého „pracovního“ hábitu jednu věc za druhou. „Nemáme čas zachraňovat ještě tebe.“

Lyn se sice zamračila, neboť se v tu chvíli cítila jako dítě, které dostalo přes prsty, ale raději poslechla. Neměla vůbec představu o tom, co jí některé z těch věcí můžou provést, a času to zjišťovat opravdu mnoho nebylo.

„A ty víš, co všechny ty krámy tady umí?“ nadhodila však se zájmem, opatrně nahlížejíc dovnitř.

„Vím o většině,“ přikývl děda. „Různí Downeyové měli různý přístup k černé magii, a tak tu celkem nezávadné, spíš žertovné předměty leží hned vedle těch nejstarších, nejsilnějších a nejzvrácenějších kleteb a jedů vůbec. Některé z nich jsou tak staré, že ani můj pradědeček už nevěděl, co se v nich skrývá. K těm je bezpečnější se ani nepřibližovat.“

„To musí bejt dost hazard.“

„Práce s černou magií je vždycky riskantní, má milá. Platí se za ni krutá daň; ujídá duši. Ale i v naší rodině se občas našli takoví, kteří si ji hýčkali. Jeden dávný předek si dokonce stvořil viteál – tady, koukni na tuhle brož… Neboj se, nemůže ti ublížit, je zničený. Nebyl totiž onomu prapředkovi nic platný, protože prý někomu prozradil jeho existenci – nevím, co ho to napadlo – a ten někdo čirou náhodou znal pár bystrozorů a ti se hned druhý den vydali viteál zničit a našeho milého předka zavřít do Azkabanu. Smůla, taková oběť pro nic za nic.“

„Pěkný,“ zamračila se a neurčitě mávla broží, „ale ještě mi řekni, co je to viteál.“

„Předmět s kusem tvojí duše,“ odpověděl místo dědy Cathaír. „Dokud existuje, nemůžeš zemřít.“

Lyn uznale pokývala hlavou. „To se může šiknout.“

Cathaír se zasmál. „To může. Ale musíš kvůli tomu zabít. A to ne jen tak náhodou, v sebeobraně a tyhle žvásty – musíš regulérně spáchat chladnokrevnou vraždu. Na to jen tak někdo nemá, i kdyby se mu viteál zatraceně hodil.“

Lyn se otřásla. „K tomu je asi zapotřebí kvalitní zvrácenosti, aby si někdo myslel, že mu to stojí za to.“

„I takoví existují,“ ozval se strýc Bearach. „Například Voldemort. Ten určitě musel mít viteál, jinak se jeho přežití vlastní Avady vysvětlit nedá. Zajímavější otázkou je, jak to přežil malý Potter…“

„Hotovo, mládeži,“ oznámil děda Downey a vyšel ze skrýše. Jeho hábit byl na mnoha místech vyboulený a pod vší tou zátěží se mu táhl z ramen.

„Budeš si to brát všechno?“ změřila si ho Lyn pochybovačně.

„Neblázni. Vezmu si to k sobě do ložnice a promyslím si, co se mi může nejvíc hodit. Jen tím nechci trávit čas v blízkosti všech těch kleteb, protože z nich mám husí kůži.“

„O tom mi něco vykládej,“ zabručel Bearach.

.

Lyn pak večer i část noci věnovala zkoušení a procvičování všech kouzel, které ji napadly, napojená na emocionální proud celé rodiny. Začali spolu s dědou, který ale používal hůlku a formule, a jejich magie otřásala domem. O samotě pak Lyn vymýšlela, co dalšího by se jim ještě mohlo hodit. Všechna zaklínadla, která se učila ve škole, si pamatovala – jak formule, tak i pohyby hůlkou – a zopakovala si je z pouhé nervozity, kdyby je z nějakého nepředstavitelného důvodu najednou potřebovala a dokázala použít.

Přesto se cítila nepřipravená. Na začátku výletu do neznáma měla vždycky hrozně tíživý pocit. Bylo to jako životně důležitá zkouška, o níž vám nikdo neprozradil, co a jak bude testovat.

Sníh se dál mírumilovně třpytil, i když Lyn už byla dávno na jiném kontinentu.

179 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

2 Komentářů

    • QuarianXen QuarianXen

      Bavilo mě psát tuhle část 😀 Variace na „můj je větší“ 😀
      Názvy neřeš 😀 Ale tenhle je pro Siria – že by Lyn byl převozníkem, kdyby si s ním něco začala jen proto, aby zapomněla na Severa 🙂

Napsat komentář